Keď som vyšla pred bránu, ešte bolo príjemne. Naokolo sa veselo rozprávali dvojice, či trojice, vo výkladoch bol vyložený nový tovar. Ruch ulice a hluk električiek prehlušovalo bolestivé zovretie môjho vnútra niekde pod rebrami nad žalúdkom.
Vzduch začal vlhnúť čoraz rýchlejšie. Ulica sa vyprázdila, lebo už poriadne lialo. Pešiaci závideli tým vo vozidlách a MHD. Všetci sa natlačili pod akékoľvek výklenky, balkóny, arkiere, prístrešky... a odtiaľ sledovali, kedy to skončí a budú môcť opäť vyraziť. Len blázni si vychutnávali prázdne chodníky.
Z pramienkov vlasov mi stekala nevsiaknutá voda. Pri behu som si občas pretrela čelo. Svetlé sako stmavlo, nohavice si so sebou nabrali trochu z každej mláky. Sympatická zelená tráva a stromy mi tiež trochou vlahy prispeli. Ten nepríjemný pichľavý pocit v mojom vnútri sa však zmyť nepodarilo.
Komentáre
Čo to bolo?
Labrador
vzdy, ked zmoknem, spomeniem si na slova tejto piesne:
Každý mi tě lásko závidí
Poznal jsem teď jednu z mála, bylo to venku v dešti
Jen tak v tričku sama stála, tak jsem ji půjčil deštník
Aby víc už nepromokla, neboť déšť zmývá krásu
Vím že jsem v ní našel poklad a ona ve mně spásu.
Pod deštník jsem se s ní schoval abych jí vyděl zblízka
V duchu jsem však uvažoval - dáli se něčím získat
bylo mi s ní neskutečně líp nežli každý víkend
Přál jsem si ať prší věčně, ať dál jsme pod deštníkem
®: Každý mi tě lásko závidí, když Prahou jdem ulicí k nám
Já vím, že každý mi tě lásko závidí já s tebou jsem rád sám
Poznal jsem teď jednu z málu bylo to venku v dešti
jen tak v tričku sama stála tak jsem ji půjčil deštník
Aby víc už nepromokla neboť déšť zmývá krásu
Vím že jsem v ní našel poklad a ona ve mně spásu.
Dneska vím, že bych ji neznal, jít tenkrát bez deštníku
že ji tramvaj neodvezla to jsem měl velkou kliku
možná že jsem něco tušil, snad jsem měl stejnou cestu
Udělal jsem co se sluší – řek’jsem ji pojď a nestůj
Aha :-)
lulla
aZ
Mylsim,
lulla
aZ
"O buduce spomienky mozes dbat zajtra." - alebo dnes?
lulla
Chcela si ... pokračovanie :o)) ?
Udýchaná po predchádzajúcom behu a s premočenými vlasmi, vraciaš sa pomalým krokom späť. Očami ešte stále blúdiš po okolí, ale nevidíš ho. Prichádzaš k bráne. Prekvapená zastaneš a pozeráš, ako sa pomaly otvára. Zostáva otvorená, nikto však nevychádza. Za bránou je prítmie, ktorému sa musia prispôsobiť Tvoje oči. Napriek tomu spoznávaš jeho siluetu.
Pozrieš na neho, potom na jeho koženú bundu. Je na nej iba niekoľko kvapiek dažďovej vody. S otázkou v očiach pozeráš do Siajenových očí. On pozrie na vedľajšiu bránu a stručne povie: "Bola otvorená". Usmeješ sa a opatrne sa dotkneš jeho ruky. "Poď, uvarím čaj a počkáme, kým prestane pršať".
:)))
si zlatá